Job 32

A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,

Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.

Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.

Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.

Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.

I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.

Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.

Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.

Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.

A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.

Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,

A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.

Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.

Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.

Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.

Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,

Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.

Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.

Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.

Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.

Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.

Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.